Imise spadají mezi tradiční a typické spouštěče konfliktů mezi sousedy. Ať už jde o hlučné spoluobčany či jejich psy, zápach, kouř, prach nebo třeba odpad, s nepříjemnými imisemi se potýkají snad v každé obci. Při výkonu vlastní správy se pak obce běžně ocitají buďto v roli neoficiálních mediátorů takových roztržek, v jiných případech se pak dokonce samy stávají stranami sousedských sporů. Navzdory tomu, že občanský zákoník ve svém § 1013 hází všechny tyto případy tak trochu do jednoho pytle, každá imise má svá specifika a jejich řešení je proto nutno přizpůsobit jejich povaze. A jelikož je právě listopad, zaměříme se v tomto článku na imise způsobené opadáváním stromů. Konkrétně pak na nové postřehy Nejvyššího soudu k této problematice, k nimž dospěl v reakci na občanskoprávní spor, který se odehrává v Chlumci nad Cidlinou.
Obecně
Případ z Chlumce se stal do jisté míry symbolem bojem zazachování zdravého rozumu v sousedském právu, jenže co se může zdát v běžném životě jako snadno řešitelné je v právním světě nepříjemně často podnět pro nákladný, dlouhý a komplikovaný diskurz. A výjimkou není ani tento příklad. Zároveň však boj o konečné právní řešení vytváří v soudní praxi důležitý vzor pro vypořádání obdobných situací, které se dějí každodenně.
Skutkové okolnosti
Na pozemku města Chlumec nad Cidlinou v blízkosti hranice s pozemkem žalobců (ve vzdálenosti i méně než tři metry od hranice pozemků) jsou velmi vzrostlé stromy javoru mléče. Tři z těchto stromů přesahují nad pozemek žalobců (v některých místech až šest metrů za plot žalobců), v důsledku čehož na tento pozemek, konkrétně na okrasnou zahradu, bazén a do okapu zahradního domku i rodinného domu, padají po většinu roku listí, nažky a větve.
Právní základ imisních žalob
Podle první věty § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že:
„Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku…“
Nejvyšší soud tuto větu zákona blíže rozvádí a vysvětluje, že:
„Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům.“
Hodnocení místních a druhových poměrů
Zásadní otázkou pro posouzení jakékoliv imisní žaloby je, jak napovídají citované texty, určení toho, proč je konkrétní imise nepřiměřená místním poměrům (tedy např. jinde ve zkoumané obci). Vedle kritéria místních poměrů se posuzují také poměry druhové, tedy pokud zákon klade na imise požadavek, aby podstatně neomezovaly obvyklé užívání pozemku, má se tím na mysli to, že je potřeba hodnotit užívání obvyklé v jiných podobných místech nebo zařízeních – podle jejich druhu (tedy např. v jiných zahradách bez ohledu na to, v které obci se nacházejí). Zároveň je nutno zdůraznit, že stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení, jelikož se jedná o tzv. neurčitý právní pojem.
Pokud chce ovšem rozhodující soud dostát zákonným požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí, musí rovněž vysvětlit, jaké metody pro posouzení přiměřenosti používal, tedy na základě čeho o nepřiměřenosti imisí rozhodl. A právě v tom spočíval jeden z klíčových nedostatků, který dovolací soud, tedy Nejvyšší soud, v rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové shledal.
Které kritérium odvolací soud použil a proč jej Nejvyšší soud shledal chybným?
V případě imisí listím se ukazuje jako problematická absence veřejnoprávní úpravy limitů, podle nichž lze nepřiměřenost posuzovat. Tím pádem soudy musí postupovat na základě vlastního uvážení.
Odvolací soud, tedy Krajský soud v Hradci Králové, se rozhodl posuzovat přiměřenost poměrům podle četnosti úklidu pozemku žalobců. Přitom však v rámci práce se zjišťováním skutkového stavu opomněl zjistit četnost úklidu jiných srovnatelných pozemků v lokalitě žalovaného.
Nad rámec toho že soud odvolací nesprávně aplikoval vlastní kritérium vyjádřil Nejvyšší soud další důvod nespokojenosti s touto volbou. Uvedl, že se jedná:
„o kritérium značně subjektivní, neboť četnost úklidu sama o sobě nic neříká o tom, jaké množství imisí na daný pozemek vlastně dopadá, a zda je toto množství přiměřené místním poměrům či nikoliv. Imise sice mohou na pozemek dopadat v množství zcela přiměřeném místním poměrům, přesto je může vlastník pozemku odklízet třeba každý den např. s ohledem na to, že má vyšší nároky na vzhled zahrady, nachází se zde bazén, jehož filtrace by se mohla zanést a poškodit apod., anebo zcela naopak v množství již nad míru přiměřenou místním poměrům, avšak vlastník pozemku přesto nebude úklid provádět o nic častěji, než je v dané lokalitě běžné, neboť např. jeho požadavky na vzhled zahrady nejsou tak vysoké, využívá ji k účelům, na něž větší spad listí nemá negativní vliv, neumožňuje mu to věk či zdravotní stav apod.“
Jaké kritérium tedy zvolit?
Obecně podle Nejvyššího soudu platí, že kritérium pro stanovení přiměřenosti imisí musí být vždy objektivně zjistitelné, aby nedocházelo k situacím, kdy každá ze stran sporu bude mít zcela odlišné představy ohledně toho, kým, jak často a jak pečlivě má být úklid listí na pozemku žalobců prováděn. Dovolací soud zároveň nabídl vlastní kritéria, podle kterých lze v takových případech postupovat.
Například může být posuzováno množství shrabaného listí, nažek, případně větví z pozemku žalobců za určitou dobu od posledního úklidu, a to např. počtem naplněných pytlů, kontejnerů či jiných nádob, ve srovnání s jinými obdobnými lokalitami ve městě. Případně může být měřena vrstva spadu listí na pozemek žalobců za určitou dobu, která by byla následně porovnána s jinými obdobnými lokalitami. Anebo může být posuzováno to, jaká procentuální část pozemku je imisemi zasažena v porovnání s jinými obdobnými pozemky v dané lokalitě
Závěrem
Každá imise je specifická, nikoliv pouze proto, že existuje pestrá škálu způsobů, kterými lze omezovat vlastnická práva, nýbrž i proto, že různí lidé mají různé názory na to, co představuje překročení přípustné meze. Analyzované rozhodnutí Nejvyššího soudu ukázalo, proč je v případě imise listím komplikované najít kritérium, podle kterého lze přípustnost imise určit, zároveň však reflektuje příběh apriorní neshody mezi vlastníky sousedních pozemků a úskalí sousedského práva obecně.
V příštím článku se zaměříme na to, proč odvolací soud pochybil, když svým rozhodnutím přikázal městu pravidelný úklid pozemku žalobců a jak lze nalézt alternativní řešení tohoto sporu.
Zdroje:
- rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021- dostupné z: https://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/354A309D6DD4AEF0C125897A002A97EB?openDocument&Highlight=0,
- zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, § 1013
- SMOLKOVÁ, Michaela. § 1013 [Zákaz imisí]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5.
