Zákon o obcích je páteřním předpisem komunálního práva, bez jehož důkladné znalosti se v praxi nedá obejít. Ve spolupráci s Dominikem Hrubým, který se této oblasti dlouhodobě věnuje (mimo jiné jeho jméno najdete pod odpovědmi Právní poradny SMS ČR), jsme se pro naše čtenáře rozhodli připravit cyklus článků, ve kterých vás s jednotlivými ustanoveními obecního zřízení postupně seznámíme.
§ 4
1) Statutárními městy jsou Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Jablonec nad Nisou, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Ostrava, Opava, Havířov, Most, Teplice, Karviná, Mladá Boleslav, Prostějov a Třinec.
2) Území statutárních měst se může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy.
Komentované ustanovení obsahuje taxativní výčet obcí s postavením statutárního města a zakotvuje jejich právo členit se na „subcelky“ územní samosprávy – městské části nebo městské obvody.
Stanovení obce statutárním městem
Ze stanovení taxativního výčtu statutárních měst v zákoně o obcích vyplývá, že postavení statutárního města může obec nově získat pouze na základě rozhodnutí zákonodárce spočívajícího v doplnění názvu takové obce do textu zákona.
Z logiky věci tedy zákon o obcích neupravuje žádný proces, který může k získání postavení statutárního města vést, jako tomu je u statusu městyse či města (viz. § 3 zákona o obcích), neboť standardní proces navrhování, projednávání a schvalování změn zákonů a veškeré související záležitosti upravují jiné právní předpisy (především Ústava ČR a zákony o jednacích řádech obou komor Parlamentu ČR). Narozdíl od statusu městyse či města je naopak možné, aby obec, která již statutárním městem je, vypuštěním názvu takové obce z textu zákona o toto postavení přišla.
Žádný právní předpis nestanoví ani kritéria, které musí obec splňovat, aby mohla postavení statutárního města získat, nebo při jejichž porušení může o toto postavení přijít. Aby taková kritéria plnila účel právně závazného omezení rozhodovací činnosti zákonodárce, musela by být stanovena předpisem s právní silou ústavního zákona.
Postavení statutárního města by nicméně z pohledu jeho účelu a smyslu mělo být vyhrazeno nevelkému počtu nejvýznamnějších obcí v České republice, u nichž s ohledem na počet obyvatel, velikost území a další aspekty, a s ohledem na z toho vyplývající objem činností v samostatné i v přenesené působnosti, lze racionálně uvažovat o rozdělení jejich území za účelem efektivnější správy na územní samosprávné „subcelky“ – městské části či městské obvody – které budou část činností pro své území vykonávat namísto orgánů obce.
Reálně tak lze uvažovat o postavení statutárního města pouze u obcí, které jsou městem ve smyslu § 3 zákona o obcích a obcí s rozšířenou působností ve smyslu § 66 zákona o obcích. I z nich by mělo v ideálním případě postavení statutárního města náležet pouze menšímu zlomku. Ojedinělé nejsou ani názory, že nynější počet statutárních měst je příliš vysoký a měl by být zredukován.
Výčet statutárních měst
Taxativní výčet statutárních měst obsahoval již dřívější zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, účinný od 4. 9. 1990 do 12. 11. 2000. Po celou dobu účinnosti tohoto zákona bylo statutárních měst (resp. do 1. 7. 1992 měst se zvláštním statutem) celkem 13 – České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Brno, Zlín, Olomouc, Ostrava, Opava a Havířov.
Přijetím nyní platného a účinného zákona o obcích (v souvislosti se vznikem krajů k 1. 1. 2000) se stala statutárním městem Jihlava jako jediné sídlo kraje podle ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, které do té doby statutárním městem nebylo, a také Kladno jako významné město ležící na území vznikajícího Středočeského kraje, kde (s ohledem na jeho sídlo v Praze) do té doby rovněž nebylo žádné statutární město.
Za dobu účinnosti zákona o obcích pak výčet v komentovaném ustanovení rozšířili a statutárními městy se tak stali Jablonec nad Nisou, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Most, Teplice, Karviná, Mladá Boleslav, Prostějov a naposledy novelizačním zákonem č. 175/2018 Sb. Třinec. Celkem je tedy k dnešnímu dni v České republice celkem 26 statutárních měst.
Zcela specifické postavení, které je v některých aspektech podobné statutárním městům, má Hlavní město Praha, které je však zároveň vyšším územním samosprávným celkem (krajem) i obcí, a jeho právní postavení je upraveno zvláštním zákonem o Hlavním městě Praze.
Specifika statutárních měst
Zvláštní právní úpravu organizace a činnosti statutárních měst obsahují § 5 a 130-145 zákona o obcích, subsidiárně se pak statutární města řídí ostatními ustanoveními zákona o obcích.
Postavení statutárního města je promítnuto do pojmenování některých orgánů. Místo označení starosta a místostarosta se ve statutárních městech používá označení primátor a náměstek primátora, místo označení obecní/městský úřad se ve statutárních městech používá označení magistrát statutárního města. Důvody pro tyto odlišnosti jsou jednak symbolické, jednak praktické spočívající ve snadnějším odlišení orgánů statutárního města od orgánů jeho městských obvodů či částí.
Statutární města disponují shodným rozsahem kompetencí v samostatné působnosti jako ostatní obce, a stejným rozsahem kompetencí v přenesené působnosti jako ostatní obce s rozšířenou působností, mezi něž všechna statutární města patří. Mohou však své území rozčlenit na městské obvody nebo městské části a těm část svých kompetencí obojího druhu svěřit.
Za tím účelem musí statutární město vydat statut, v němž především stanoví výčet jednotlivých městských obvodů či městských částí a vymezení jejich území a pravomoci orgánů města na jedné straně a městských obvodů či částí na straně druhé na úseku samostatné a přenesené působnosti. Statut má formu obecně závazné vyhlášky, jeho schvalování a schvalování jeho změn je tedy vyhrazenou pravomocí zastupitelstva statutárního města (viz. § 84 odst. 2 písm. h) zákona o obcích).
Svěření některých kompetencí městským částem či obvodů je právními předpisy výslovně zakázáno. Jedná se o např. o vydávání obecně závazných vyhlášek a nařízení (viz. § 134 zákona o obcích) nebo vedení vyvlastňovacího řízení (viz. § 15 zákona o vyvlastnění). Městské obvody a části statutárních měst nemají (narozdíl od městských částí Hlavního města Prahy) plnou právní subjektivitu – v záležitostech, které jim statut svěřuje, jednají za statutární město.
V odborné literatuře se objevují pochybnosti o ústavněprávní konformitě institutu městských obvodů a částí s odkazem na to, že ústavní úprava (čl. 99-105 Ústavy) s nimi nepočítá a stanoví toliko územní členění na obce a kraje.[1] Tyto pochybnosti podle našeho názoru nejsou případné. Vznik a vymezení kompetencí jednotek této „subobecní“ samosprávy totiž zcela závisí na rozhodnutí orgánů Ústavou předvídaných územních samosprávných celků – obcí. Z ústavní úpravy nelze nijak dovodit zákaz takto pojaté zákonné úpravy „subobecní“ samosprávy.
Změny statutu spočívající ve zřízení nebo zrušení městského obvodu či části mohou občané zvrátit v místním referendu. Návrh na konání takového referenda lze podat do 30 dnů od zveřejnění předmětného rozhodnutí zastupitelstva statutárního města. Podání návrhu znamená, že zřídit či zrušit městský obvod či část lze pouze na základně souhlasného rozhodnutí místního referenda konaného na území, jehož se změna dotýká (viz. § 20 zákona o obcích).
Mezi městskými obvody a městskými částmi není žádný faktický rozdíl. Záleží na rozhodnutí zastupitelstva statutárního města, které označení územních jednotek volí. Není možné však obě označení v jednom statutárním městě používat současně, jinými slovy není možné, aby některé územní samosprávné subcelky téhož statutárního města byly nazvány jako městské obvody a jiné jako městské části.
Členění na městské obvody či části je možností, nikoliv povinností statutárních měst. Na druhé straně jde o hlavní aspekt odlišující statutární města od ostatních obcí a klíčový důvod pro existenci tohoto institutu. Územně nečleněná statutární by tak měla být spíše vyjímkou.
Jedním z hlavních argumentů pro snížení počtu statutárních měst je skutečnost, že tuto možnost v současnosti využívá (vedle specifického případu Hlavního města Prahy, které se na městské části člení přímo ze zákona) jen 7 z 26 statutárních měst. Navíc pouze 5 z nich má členěno celé své území – Brno se člení na městské části, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem a Pardubice na městské obvody.
Opava člení na osm městských částí pouze své periferní oblasti, centrální část města je plně spravována orgány statutárního města. Liberec má řízen pouze jeden městský obvod (Vratislavice nad Nisou), zbytek města je plně spravován orgány statutárního města. Takový stav budí důvodné pochyby ohledně jeho souladu s ústavním pořádkem, neboť někteří občané téhož statutárního města mají možnost ucházet se o místa v orgánech samosprávného subcelku (a volit tyto orgány) a jiní nikoliv.
[1] Viz např. KOPECKÝ, Martin, a kol. Zákon o obcích: komentář ; Zákon o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů: komentář. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2022. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7676-302-9.
%20PRO%20STAROSTY%202024.png)
