Starostka Katka - všední příběhy, ve kterých se možná poznáte i vy

Příběh první: Takhle dál už to nejde

Nejspíš si neodpočinu ani v létě. A to jsem se tak těšila. Na dolním konci obce dnes ráno praskl vodovod. Příčina bude nejspíš vážnější. Musím to hned vyhlásit rozhlasem a zařídit přistavení cisterny. To zase budou řeči. Zatímco ostatní si odjíždějí na dovolenou, já budu celé prázdniny poletovat mezi úřadem a školou, ve které se do září musí stihnout rekonstrukce sociálek a bezbariérových vstupů. Do toho ta kupa letních akcí, které jsme si naplánovali a kvůli kterým už se mi tu zase hromadí stížnosti občanů na hluk, nepořádek, prý se taky špatně staráme o zeleň.

Jsem úplně na dně, přesto se pořád na všechny usmívám, aby nikdo nepoznal, že se hroutím. Taky jsem dneska potkala Marcelu. Ta se má. Měla nové šaty a zase chytré řeči. Naštvalo mě to. Postěžovala jsem si na tchýni. A na Petra, protože se včera zapomněl v hospodě. Přitom mi slíbil, že pomůže doma. Vrátila jsem se večer. Středa, úřední hodiny, já magor, co se stále odvolává, na kraji mi nepomůžou, kolegyně nemocná, no masakr. K tomu Vojta ztratil mobil a nestihl kvůli tomu autobus, takže jsem ho musela odvézt, a Petruška už zase kašle.

Večeře žádná, zapomněla jsem koupit máslo. Namažu chleba paštikou a kašlu na to. Jsem úplně hotová, nevím, co dřív, k tomu začaly ty prázdniny. Ona si jen povídá s těma svýma kliošema, zatímco já se asi utopím v rozhodnutích. Marcela se zase ptala, jak se cítím. Prý mám být pozitivní, vděčná a kdo ví, co ještě, a jak bych to prý chtěla jinak. Kecy v kleci.

Příběh druhý: Volám o pomoc

Už jsem s ní nechtěla mluvit. S Marcelou. Fakt ne. Po tom, jak se mě ptala, co bych jako já chtěla… Já? Já chci jen přežít týden a nezbláznit se. To je všechno.

Tak jsem jí řekla, že teď fakt nemám čas. A neměla jsem. Ani náladu.

Jenže pak přišel další takový ten den. Vojta odjel na tábor a nechal doma holínky. Petra zvracela, asi z tepla. Dala jsem ji k babičce. Jitka z obchodu je nemocná, takže starouškové nebudou mít chleba. Na úřadě se mi pohádal pan Brouček s Honzou, který nám tady dělá technické služby. Kvůli špatně udělanému povrchu nad tou opravou vodovodu. Vrcholem všeho bylo, když se mě Petr doma zeptal, jestli jako už bude večeře.

Teprve v deset večer jsem padla na gauč, zapnula telku. Po pěti minutách jsem ale stejně jen zírala do blba. A v hlavě mi jelo: „A jak jinak bys to chtěla?“

Ráno jsem jí zavolala. Jen tak. Že se jen poptám.

Řekla: „Přijď, uvidíme.“ Žádný moudra, žádný šťastný životní citáty. Jen přijď.

Tak jsem šla. K ní domů, kde to vonělo čajem a levandulí. Vyprávěla jsem jí, jak mě všechno štve. Že nikdo nepomůže. Že pořád jenom něco musím…

„Co bys teď nejvíc potřebovala?“ zeptala se.

A já opravdu nevěděla, ale přesto jsem řekla: „Aby mě všichni na jeden den nechali být.“

A pak jsem se rozbrečela.

Neříkala nic. Jen mi podala kapesník.

Zůstala jsem. Povídala jsem o všem, všechno jsem ze sebe vysoukala, bylo mi to jedno.

A objednala se znova.

Nevím, jestli to k něčemu bude. Ale ten jeden večer mi bylo líp. Aspoň trochu.

Příběh třetí: Co vlastně chci?

„Co bys chtěla, aby se změnilo?“
Zase ta otázka. Marcela se na mě podívala klidně, usmívala se a mlčela. V tom tichu jsem si připadala trochu jako při výslechu. I když při laskavém.

„Já nevím,“ řekla jsem nakonec bezmocně.

„Dobře, tak jinak. Co bys nechtěla?“

To už šlo líp. „Nechci se stále dohadovat u toho územního plánu. Nechci být každý den tak unavená. Nechci řvát na děti kvůli banalitám. A nechci každý večer padnout na gauč a připadat si jako služka.“

Chvilku jsme se v tom vrtaly. Teda… já mluvila a ona se ptala. Je fakt, že chytře. Ne stylem „A proč to neuděláš jinak?“, spíš „Jak bys to chtěla místo toho?“

Rozčilovalo mě to. Ale taky se mi poprvé po dlouhé době zdálo, že mě někdo opravdu poslouchá. Ne že jen čeká, až domluvím, aby mi chytře poradil.

Prý si mám zkusit představit ideální den.
„Bez výherního čísla ve Sportce?“ ptala jsem se.

„Ano,“ smála se. „Skutečný ideální den ve světě, který tě neničí.“

Tak jsem líčila den, kdy nejsem ve stresu, kdy se na úřadě na všem dohodneme, kdy všechno klape, děti neřvou, Petr připraví večeři, já mám po návratu domů chvilku sama pro sebe…

Vznikl z toho plán. Ne na celý život. Jen na zítřek.

Zítra ráno si sednu ke kafi. Sama. Na pět minut. V tu chvíli nebudu poletovat kolem ostatních, chystat pro ně snídani nebo sklízet ze stolu jejich hrnky.

A napsala jsem si to do diáře. Normálně jako schůzku. Katka – pět minut pro sebe.

Směšný?
Možná.
Ale cítím se líp.
A víte co? Já tam příští týden půjdu zase.

Příběh čtvrtý: Musím opravdu všechno?

„Co všechno máš na seznamu 'musím'?“
Marcela mi zase položila otázku, při které se mi chtělo obrátit oči v sloup. Ale psala jsem.
Musím připravit večeři.
Musím cvičit s Péťou.
Musím odpovědět na všechny e-maily.

Musím napsat tu kupní smlouvu.
Musím zařídit tátovi léky.
Musím... Musím... Musím…

Napočítaly jsme 27 položek, které se vztahovaly jen k jedinému dni. A to jsem vynechala dýchání.

Marcela chvíli mlčela a pak řekla: „Které z těch 'musím' opravdu dělat 'chceš'?“
A bylo ticho.

Ukázalo se, že polovinu věcí dělám, protože „se to přece má“ nebo „by to jinak dopadlo blbě“ nebo „kdo jiný by to udělal“. A přitom by některé vlastně vůbec nemusely být. Nebo by je zvládl i někdo jiný.

Třeba Vojta si připravil věci na trénink, když jsem mu to jen připomněla. A Petr? No dobrá, když jsem mu konkrétně řekla, co má udělat, zvládl alespoň nákup. Žádný zázrak, ale pro začátek dobré.

Tématem dne bylo říct NE.

Zkusila jsem to nejprve na úřadě. Odmítla jsem další „rychlou konzultaci po obědě“ se sousedem, který si mě zvykl využívat jako nonstop linku. Svět se nezbořil.

„Když řekneš NE ostatním, říkáš ANO sobě,“ řekla Marcela.

Zase taková ta její věta, co bych nechala vytisknout na hrnek jen proto, abych ho pak mohla rozbít… (a pak si ho šla koupit znova).

„Také můžeš nahradit slůvko 'musím' slůvkem 'chci',“ zní mi v uších ještě dlouho po skončení toho sezení.

Večer jsem neuklízela po dětech hračky. Nechala jsem je tak. A svět neexplodoval.

Možná totiž všechno opravdu nemusím. Možná si to jen myslím. Tak to zkoumám.

A taky zkouším říkat NE. Opatrně. Ale zkouším to.

Příběh pátý: Když já pořád jenom dávám!

Tentokrát jsem došla na sezení trochu napružená. Ne na Marcelu. Na celý svět.

„Já pořád jenom dávám!“ vyjela jsem hned ve dveřích. „A nikdo si toho neváží. Všichni to berou jako samozřejmost. Děti, úřad, Petr. A já? Já se nepočítám!“

Marcela mě nechala vypovídat. To umí vážně dobře.
Pak se zeptala: „A komu jsi naposledy řekla, co potřebuješ ty?“
Ticho.

„No to já přece říkám pořád! Že jsem unavená, že nic nestíhám...“ říkám po chvíli.
„A o co konkrétně jsi požádala?“ trefí do černého.
A sakra. Ukázalo se, že veškerá moje „komunikace“ s ostatními spočívá v ironii, výčitkách a pasivně-agresivních poznámkách u myčky. Petr to pak buď nepochopí, nebo pochopí až moc – a raději jde do hospody.

A na úřadě? Tam není komu to říct.

Marcela mě navedla k sestavení jednoduché žádosti. Bez emocí, bez obviňování. Něco ve smyslu:

„Petře, potřebuji, abys zítra odpoledne vyzvedl Péťu od babičky a dal jí večeři. Já budu na tréninku. Moc díky.“

Zkuste si to říct nahlas. Já to cvičila asi dvacetkrát.

A pak jsem to udělala. Řekla jsem mu to. V klidu.

A on to udělal. Výsledkem nebyla romantická idylka ani žádná jiná zásadní proměna. Ale poprvé po dlouhé době jsem si večer četla časopis a nikdo mě v tu chvíli nepotřeboval.
Možná to není tak, že on nedělá nic a já všechno. Možná je to taky tak, že jsem mu to doteď nedovolila.

Teď vím, že mám taky nárok na klid, na prostor, na pomoc.

Příště se o tom s Marcelou pobavím víc. Ale dnes poprvé nejsem jen „ta, co všechno zařídí“. Dneska jsem Katka, která si říká, co potřebuje.

Ještě to musím zvládnout i na úřadě.

Příběh šestý: Nejsem tu nonstop

„Mně volali včera večer ve tři čtvrtě na deset, že jim vypadla elektřina! Jako… co já s tím?!“

Marcela mě nestihla ani pozdravit.

„A o víkendu mi psali tři lidé, že se na zastávce válí ořezané větve z lípy. Jako bych to nevěděla. Proč prý to neřeším, protože když se na to všichni vykašlou, tak alespoň starostka by měla jít příkladem.“

Zasměju se, ale v očích mám slzy. A je to ten smích, co bolí.

„Víš, co jsem udělala? Zapřáhla jsem vozejk a jela to shrabat. Aby byl klid. Abych neměla další maily. Aby zas někdo nepsal do skupiny, že se starostka válí. A to jsem byla sama doma, Petr jel s dětmi na ryby“.

Sedím tady, jsem vyčerpaná, přetížená Katka, která ve dne i v noci nese zodpovědnost za svou obec a zapomněla, že je taky člověk.

„Kde jsi ty, Katko?“ dostane se konečně ke slovu taky Marcela.

„Já už ani nevím,“ vzdychnu.

Dlouho jsme pak povídaly o tom, kde končí moje práce a začíná zneužívání mojí ochoty. O tom, jak si všichni zvykli, že starostka zvedne telefon kdykoli a všechno zařídí.

Marcela mě pak navedla ke kresbě obrázku tří kruhů, do kterých jsem měla vepsat:

Co je moje práce, kterou chci dělat.
Co je moje práce, ale nechci ji dělat osobně.
Co není moje zodpovědnost a nechci to dělat vůbec.

Najednou bylo zase všechno přehledné. Uchopitelné. Strašně se mi ulevilo.

Už si můžu dovolit říct, že nejsem nonstop starostka. Najednou vím, že mám nárok na to být i žena, máma, manželka. Nejen obecní schránka na stížnosti. Vím, že jsem se zase o kousek vrátila sama k sobě.

A víte co? Těším se na další schůzku. Sama na sebe se těším.

Příběh sedmý: Je toho moc

Tentokrát sem nevtrhnu jako lavina. Sednu si a mlčím.

„Jak se máš Katko?“ slyším Marcelu.

Mám toho zase hodně na srdci, a tak konečně spustím:

„Včera jsem měla naprosto normální den. Volal Pepa, že nefunguje obecní rozhlas. Pak mě naštval starosta sousední obce, že prý mu nepomáhám s protipovodňovými opatřeními. Do toho připomínky k územnímu plánu. A když jsem se konečně chtěla nadechnout, přišel mi e-mail, že prý došly pytle na psí bobky.“

Hořce se zasměju. „Psí bobky! Já tady řeším strategii obce a mě rozbije psí bobek! Já už ani neumím rozlišit, co je důležité. Všude nátlak. A nejhorší je, že vím, že si za to můžu sama. Všechno si nechávám na sobě,“ sypu ze sebe.

Marcela vytáhla nějakou hru „batoh a kameny“. Spočívala v tom, že jsem měla „jako“ batoh plný kamenů. Každý kámen představoval jednu věc, kterou si nesu. Tak jsem si je pěkně sepsala:

stížnosti lidí, školka, která nemá dost dětí, rozbitá silnice, územní plán, žádost o dotace, komunikace na webu, problémy doma, účetní jde do důchodu…

Každého kamene jsem se pak ptala: „Jsi opravdu můj? Musím tě nést sama? Co by se stalo, kdybych si tě na chvíli sundala? Co by pomohlo, abys byl lehčí?“

Po dvaceti minutách mlčení a přemýšlení o kamenech mi to došlo:

„Já potřebuju víc lidí. Ale hlavně – musím se naučit pustit věci dřív, než mě semelou.“

A pak jsem si sestavila vizi pro příští týden:

vyhradím si hodinu týdně jen pro sebe, požádám místostarostu o pomoc, přestanu číst e-maily večer, začnu znovu cvičit jógu, ráno si dovolím kavárnu sama se sebou, nákupy obstarám bez dětí, zatelefonuji si s kamarádkou, se kterou jsem se roky neviděla...
Nakonec jsme se tomu smály.

„Co by se stalo, kdybys občas nechala věci být a nabrala si méně úkolů?“ zeptala se.
„Možná by se děly jinak,“ zamyslela jsem se. „Možná i líp.“ A pak mi ještě došlo: „A byla bych pak víc odpovědná sama za sebe.“

Příběh osmý: Je čas žít jinak

Na poslední sezení jsem přišla dřív. Už ne ve stresu. Jen tak. V klidu. S kávou v ruce.

Marcela se na mě usmála. „Tak co?“

„Dobrý,“ řekla jsem. A nepředstírala jsem to. Fakt jsem cítila, že dobrý.

Uvědomila jsem si, že ač jsem tomu na začátku léta nevěřila, byly tohle nakonec moje nejlepší prázdniny. A že tenhle rozhovor je náš poslední. Teda… zatím. Začne škola a s ní nové povinnosti.

Poprvé jsem sem přišla jako šedivý stín ženy. Přehlcená, unavená, vzteklá. Dneska? Není to tak, že bych měla všechno vyřešené. Pořád vnímám, že život je někdy blázinec. Ale už mě nesežere.

Naučila jsem se pár věcí, které bych si dřív neuměla ani představit:

že nemusím všechno zvládnout
že říct NE není selhání
že péče o sebe není sobectví
a že si můžu říct o pomoc – a ono to často funguje

Změnila jsem toho víc, než jsem doufala, že změnit dokážu. Doma je to jiný. Ne růžový, ale jiný. Petr ví, že když něco potřebuji, nečekám, až to uhádne. Děti ví, že i máma má svoje chvíle klidu. A já vím, že když chci, umím si je vytvořit.

A víte, co je nejlepší? Zase se těším na život. Těším se i do práce – do úřadu. Na pondělky i soboty. Na svoje rána. Na to, co bude dál. Vím, že se na sebe můžu spolehnout. Vím, že mám právo žít normálně a mít radost.

„Byla jsi skvělá klientka. A ta odvaha začít měnit věci, to byla tvoje práce. Já jsem jen držela zrcadlo,“ řekla mi na konci sezení Marcela.

To její „jen“ mě dojímá ještě teď. A tak jsem jí slíbila, že o ní řeknu všem, kdo se podobně jako já tehdy dostanou do stavu, kdy se najednou zahledí do prázdna s pocitem marnosti a beznaděje a chutí na všechno se vykašlat a vzdát to. Dnes už totiž vím, že když se rozhodnete, že se nechcete utopit, a otevřete se pomoci, někdo vám to záchranné kolo hodí.

Třeba někdo takový jako Marcela.

Marcela Červová

Jsem starostka, koučka, mentorka a profesionálka s téměř třicetiletou zkušeností v oblasti veřejné správy a investic.

Žiji v Kacanovech, v malebné obci v srdci Českého ráje, kde působím mnoho let ve vedení obce. Mám téměř třicetiletou zkušenost v oblasti veřejné správy, investic a dotací. Během své kariéry jsem vedla úspěšné projekty v oblasti vodohospodářské infrastruktury, zajišťovala jsem dotační prostředky od různých poskytovatelů, dohlížela na financování staveb a úspěšně koordinovala zapojené týmy. Moje zkušenosti z komunální politiky, veřejné správy, realizace investic, řízení lidí a podnikání mi umožňují vnímat a rozumět výzvám, kterým starostové, tajemníci, regionální politici, ale i vedoucí pracovníci a úředníci při dosahování svých vizí a plnění svěřených úkolů čelí.

Vedle starostování se aktivně věnuji tomu, že pomáhám starostům, manažerům a úředníkům ve státní a veřejné správě:

- udržet si nadhled v politickém i úřednickém tlaku,

- nevyhořet a neztratit smysl práce,

- nastavit funkční komunikaci a týmovou spolupráci,

- chránit si čas, mysl a nervy,

- skloubit práci s rodinou.

Potřebujete mít konkrétní výsledky, ale:

Berou vám čas kverulanti a věční nespokojenci?

Jste obklopeni nekompetentními lidmi a nebaví vás se stále dokola dohadovat o stejných věcech?

Máte pocit, že nemůžete nikomu věřit?

Nemáte s kým bezpečně řešit svoje otázky a problémy?

Potřebujete se úspěšně prosadit?