Zákon o obcích je páteřním předpisem komunálního práva, bez jehož důkladné znalosti se v praxi nedá obejít. Ve spolupráci s Dominikem Hrubým, který se této oblasti dlouhodobě věnuje (mimo jiné jeho jméno najdete pod odpovědmi Právní poradny SMS ČR), jsme se pro naše čtenáře rozhodli připravit cyklus článků, ve kterých vás s jednotlivými ustanoveními obecního zřízení postupně seznámíme.
§ 13
(1) Státní orgány a orgány kraje jsou povinny, pokud je to možné, předem projednat s obcí návrhy na opatření dotýkající se působnosti obce.
(2) Státní orgány a orgány kraje poskytují obci na požádání bezplatně údaje a informace pro výkon její působnosti. Tuto povinnost mají i obce vůči státním orgánům a orgánům kraje. Ochrana údajů a utajovaných informací podle zvláštních právních předpisů4) zůstává nedotčena.
(3) Obce jsou při výkonu své působnosti oprávněny využívat bezplatně údajů katastru nemovitostí.
________________________________________________
4) Například zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů.
Komentované ustanovení upravuje povinnost státních a krajských orgánů projednávat s obcemi návrhy na opatření dotýkající se jejich působnosti a vzájemnou informační povinnost orgánů státu, krajů a obcí.
Povinnost projednání návrhů dotýkajících se působnosti obce
Odstavec 1 komentovaného ustanovení vychází z čl. 4 odst. 6 Evropské charty místní samosprávy, podle nějž se s místními společenstvími, pokud to lze, včas a vhodným způsobem konzultují otázky plánování a rozhodování ve všech věcech, které se jich přímo dotýkají.
Ustanovení Evropské charty místní samosprávy se nicméně týkají pouze samosprávné působnosti (čl. 4 má nadpis „Rozsah místní samosprávy“). Naproti tomu komentované ustanovení je nutné vykládat tak, že se povinnost projednání vztahuje na návrhy opatření dotýkající se veškeré působnosti obcí, tj. působnosti samostatné i přenesené. Při projednávání konkrétních návrhů je přirozeně nutné vycházet z odlišných ústavních východisek samostatné a přenesené působnosti, což však nemá vliv na samotnou povinnost projednání.
Návrhem na opatření ve smyslu komentovaného ustanovení může být návrh právního předpisu (zákona i podzákonného právního předpisu), návrh jiného správního aktu (opatření obecné povahy) i jiný návrh postupu orgánu veřejné moci v rámci jeho působnosti (např. návrh podoby dotačního programu, návrh reorganizace činnosti státního podniku apod.).
Povinnost projednání návrhů mají státní a krajské orgány pouze v případech, kdy je projednání možné. Tato podmínka nemusí být splněna především u návrhů opatření činěných v rámci krizových stavů podle ústavního zákona o bezpečnosti ČR a krizového zákona (stav nebezpečí, nouzový stav, stav ohrožení státu, válečný stav) nebo k odvrácení mimořádné události ve smyslu zákona o integrovaném záchranném systému.
V rámci legislativního procesu na úrovni vlády a ústředních orgánů státní správy zajišťuje splnění povinnosti projednání čl. 5 odst. 1 písm. c) Legislativních pravidel vlády, podle nějž jsou kraje, hlavní město Praha a sdružení obcí s celostátní působností, popřípadě sdružení krajů s celostátní působností, povinným připomínkovým místem návrhů týkajících se samostatné nebo přenesené působnosti krajů, hlavního města Prahy nebo obcí. Není však stanoven žádný oficiální kanál pro vyjadřování zástupců obcí k návrhům zákonů předložených poslanci, Senátem či zastupitelstvem kraje, což lze vnímat de lege ferenda jako určitý nedostatek, neboť i Parlament ČR je nepochybně státním orgánem ve smyslu komentovaného ustanovení.
Prostřednictvím sdružení obcí s celostátní působností (jako jsou Sdružení místních samospráv ČR, Svaz měst a obcí ČR nebo Spolek pro obnovu venkova ČR) orgány státu projednávají s obcemi i opatření nelegislativního charakteru. Všechna zmíněná sdružení jsou územně organizována v rámci jednotlivých krajů a krajské orgány tím pádem mohou projednávat připravovaná opatření s jejich krajským zastoupením. Pro orgány kraje navíc mohou být partnerem pro projednání podle komentovaného ustanovení také sdružení obcí s čistě regionální působností, dobrovolné svazky obcí nebo místní akční skupiny.
Stanoviska obcí (či právnických osob sdružujících obce) vznesená v rámci projednání mají pouze poradní charakter. Státní orgány a orgány kraje tedy mohou vydat příslušné opatření v rámci své působnosti i přes nesouhlas obcí, jejichž působnosti se opatření dotýkají (musí pouze dodržet zákonný rámec, a pokud jde o opatření dotýkající se samostatné působnosti obcí, pak především nesmí překročit meze zásahů do práva na samosprávu stanovené čl. 101 odst. 4 Ústavy ČR).
Povinnost poskytování informací
Odstavec 2 komentovaného ustanovení zavádí vzájemnou informační povinnost orgánů státu, krajů a obcí ve vztahu k informacím potřebným pro výkon jejich působnosti, odstavec 3 pak zvlášť stanoví oprávnění obcí za účelem výkonu své působnosti bezplatně využívat údaje z katastru nemovitostí.
Povinnost orgánů státu a krajů bezplatně poskytovat informace obcím se týká veškeré samostatné i přenesené působnosti obce (viz. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 19 Co 2650/2003). Pro účely komentovaného ustanovení tedy lze přiměřeně (s věcným zúžením na působnost obce) použít definici informace stanovenou § 3 odst. 3 a 4 zákona o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), podle nějž se informací rozumí s vyjímkou počítačového programu jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního.
Informační povinnost je vedle věcného vymezení působností žadatele omezena zvláštními právními předpisy na ochranu osobních údajů a ochranu utajovaných informací. V poznámce pod čarou č. 4 komentované ustanovení odkazuje na zákon o státní statistické službě, který však spíše než omezení stanoví zvláštní úpravu pro poskytování určitého druhu informací, na zákon o ochraně utajovaných informací, a na zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů. Poslední jmenovaný právní předpis byl však již nahrazen zákonem o zpracování osobních údajů a obecním nařízením o ochraně osobních údajů (tzv. GDPR).
Právě informace obsahující osobní údaje fyzických osob mohou být nejčastějším problematickým předmětem žádosti, jejímž autorem nebo adresátem bude obec. V takovém případě musí dožádaný subjekt posoudit požadavek žádajícího subjektu při vědomí rozsahu jeho působnosti ohledem na základní zásady zpracování osobních údajů podle čl. 5 GDPR, především pak zásady zákonnosti, účelového omezení a minimalizace údajů.
Z těchto zásad vyplývá, že poskytnutí informací obsahujících osobní údaje musí být nezbytné přímo pro výkon působnosti žádajícího subjektu. Tak např. podle závěru č. 148 poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 4. 3. 2016 nemá obec, která uzavřela veřejnoprávní smlouvu o přenosu působnosti k projednávání přestupků, nemá právo nahlížet do spisů o přestupcích jen z toho titulu, že by k jejich projednání jinak byla příslušná, nýbrž má právo získat pouze zobecňující informace o projednaných přestupcích jinou obcí v takovém rozsahu, aby mohla zkontrolovat oprávněnost požadované platby za projednané přestupky (např. informace o počtu jednotlivých řízení, způsobu vyřízení nebo počtu spáchaných přestupků ve vztahu k určitým skutkovým podstatám bez uvedení jmen účastníků těchto řízení).
V rámci vyřizování žádosti orgánu veřejné moci o informace vztahující se k výkonu působnosti orgánu veřejné moci, které obsahují osobní údaje fyzických osob, lze doporučit konzultaci s pověřencem na ochranu osobních údajů, kterého musí každý orgán veřejné moci a veřejný subjekt jmenovat. Širší informační povinnost orgánů obce může pro konkrétní případ stanovit zvláštní zákon (např. § 33 odst. 3 exekučního řádu, § 8 odst. 5 trestního řádu).
Komentované ustanovení nijak neupravuje proces poskytování informací mezi orgány státu, krajů a obcí. Subsidiárně je tedy namístě přiměřeně použít procesní ustanovení InfZ[1] – především § 14 odst. 5 upravující možné způsoby vyřízení žádosti a 15denní lhůtu pro poskytnutí informací. Naopak z faktu, že orgány poskytují informace bezplatně, vyplývá vyloučení použití § 17 InfZ upravujícího hrazení nákladů.
[1] Viz. analogicky závěr rozsudku NSS ČR ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 8 Aps 5/2012-47, podle nějž se InfZ s ohledem na absenci komplexní procesní úpravy použije při poskytování informací členovi zastupitelstva obce podle § 82 zákona o obcích.
%20PRO%20STAROSTY%202024.png)
